Micoš z rodu gepardů

Těžko je být vzpomínánu… Držela jsem tě v klíně. Špinavého, hladového a zmateného. Přesto jsi předl. Cítils teplo mých rukou a netušil si co tě čeká… Doma jsem tě dala na válendu a ty jsi se rozhlížel. První co jsem ti dala byla kapsička. Hladově si do ní padl . S rozkoší a hltavě si baštil. Snad ze strachu, že budeš odstrčen a zase nic nedojíš. Starý „šerchán“ Askas seděl opodál a díval se na tebe s pohledem zkoumavým jako Naomka, ve které se probouzel mateřský cit. Nechala jsem tě dojíst. Začal si zkoumat své okolí. Tak neznámé, ale teplé. Už si nebyl přikrčen někde venku, hladově mňoukajíc. Nakonec si usínal pod stolem, stočený do klubíčka se spuštěným motůrkem do tvrdého spánku s plným bříškem…Musela jsem tě později vykoupat, usušit a znovu dát baštu jako odměnu. Poznával jsi nový domov. Zprvu zvědavě, opatrně, ale když jsi si byl jistý začal s tebou nejeden čertík šít. Askas si tě už nevšímal po počátečním očuchání, ale Naomi tě ostražitě sledovala. Myslel sis, že je to kočka, která ti dá to, co jsi musel bezohledně brzy ztratit. Vyhýbala se ti. Ty jsi ji však neúnavně následoval. Nakonec tě vzala, byť na krátkou dobu, pod svá křídla a učila tě kočičím způsobům. Mělo to své ovšem hranice. Teplo a trpělivost měl Adam. V něm jsi nakonec našel životního druha, přítele i ochránce. Vše ostatní popisuješ už ve svém deníčku… Pro mě jsi byl štěstíčko, které jsem neustále pozorovala a pokud jen trochu šlo i hlídala. Mé cesty byly někdy na celý týden. Když jsem volávala domů jestli jste všichni v pořádku jednou mi manžel naštvaně řekl: „Nikdy se nezeptáš jestli jsem já v pořádku!“ Zarazila jsem se na moment a odpověděla: „ Tebe slyším jako prvního a nebo si myslíš, že by někdo z koček nebo Adam zvedl telefon jako první?“ Nebyl večer, abych pro tebe nešla a měla tě konečně doma. Ano, také jsi si střihl noční a já to pak kolem druhé vzdala nazlobená, že tě nemohu dostat do pelechu. Smával ses mi jak tě honím v noci po zahradě v „dlouhém hábitu“, ale ráno jsi spal za dveřmi prokřehlý a hladový. Později jsem přišla na to, že není radno ti z večera dávat dobrůtku, abys přišel „dobrovolně“ domů… Každý můj pohled, tvůj dotek mi dával pocit štěstí, že jsi šťastný kocourek, který prožívá krásný kocouří život. Dokázal jsi labužnicky se rozvalovat kdekoli na zahradě jako doma. Prozkoumával jsi zahrady a stával ses známou osobností mající respekt i obdiv. Jen jednomu člověku jsi vadil… Dívám se z okna, ke dveřím, se stáhnutým hrdlem na okno, na válendu jestli tě neuvidím… Nechápu jak ti mohl někdo tak strašně ublížit. Vidím lidi jdoucí po chodníku a říkám si jestli oni nejsou šťastní, když neprožívají tu mučivou bolest jako já. A pak si řeknu: jsou vůbec šťastní? Ví, jak jste vy kočky a kocouři jedineční svou povahou, osobností a pojetím života? Kdy nastane ten zlom, kdy člověk neublíží žádnému živému tvoru? Neprovede bezpráví a bude rozdávat lásku, oddanost, nezištně pomáhat a hlavně bude respektovat svobodu a právo na život? Sbohem Micoši z rodu geprdů – gepardů! Sbohem kocourku, jenž jsi mi dal pocity štěstí a tolik lásky ve svém pojetí!

22.5.2013

S těžkým srdcem píši zápis Micoše z rodu "geprdů"
Zemřel.
Zdálo se z počátku, že jen někde něco slupl a nesedlo mu to. Za pár dní to byl zase on. Při chuti a své zvídavosti kocouřího života. Bohužel další den upadl do letargie a začal se doslova ztrácet před očima. I přes vet pomoc, vkládání tekutin, nabízení dobrůtek prostě veškeré snahy, které odmítal.
Nakonec jsem se rozhodla netrápit ho dál …
Některé jedy působí pomalu a zákeřně.
Chytala jsem se každého sebemenšího zlepšení. Ale to zoufalství, které mě uvrhlo zpět, když to bylo jen zbožné přání!… Nenacházím slova bolesti. Bezmoci a zlosti.
Vzpomínejte na něj s úsměvem na tváři. Dost možná, kdyby opravdu mohl sám psát bylo by toho mnoho, co za ten svůj krátký život prožil. Zůstane mi ve vzpomínkách a jeho fotografie. Nezapomenu na jeho oči, hebkost a mazlení. Způsob kočičího vyjadřování. Jen ten, kdo žije s kočkami moc dobře ví, že i ony umí dát najevo co chtějí a potřebují. Jak jsou hrdé, nezávislé a přitom nás milují, protože ví, že jim dáváme bezpečí. Jenže…nemůžeme všechno. Bylo by to omezování svobody, jejich přirozenosti a tak doufáme, že všechna ta nebezpečí se jim vyhnou…
Byl to úžasný tvoreček, kterého celá rodina a spousty přátel milovala - díky jeho deníčku na micinách...

Nezapomeňme na něj a jemu podobných, nepřejícím Osudem!