Nejcennější láska je láska zvířete.

Vzpomínám:

Když přeběhne Duhový most náš čtyřnohý kamarád, čekají na jeho konci třepetající se dušičky našich chlupatých drahoušků ... Mají spousty práce s příchozími. Tu pohladit, tu obejmout, ale hlavně uklidnit, aby se příchozí dušička vzpamatovala z nové změny. Už nic je nebolí, ale nějak nemohou pochopit, kde jsou a proč... některá dušička zmateně dál běží v domnění, že slyší známí hlas svého pána. Jiná je překvapená, že necítí bolest a zase běží jako v dobách svého mládí.  Stávající dušičky si každého vezmou pod svá ochranná křídla a vedou je na louku plnou jemné hudby, květin a Světla. Tady je věčné Světlo obejme svou nesmírnou láskou a dovede je k zapomnění. Rozprostře jim nekonečný klid a lásku. Lásku, která léčí od povinností, stesku po nás tady dole jejich nemocné duše...

Jednou se s nimi setkáme. A naše společné bytí bude už nekonečné ...

ASKAS I.

Askas I. - když jsem poprvé viděla siamku, byla jsem doslova unešena. Dostala jsem možnost vybrat si mezi kočičkou a kocourkem... byl to kocourek.  Úžasný!

Takovou povahu jsem nečekala! Doslova byl můj stín. Bohužel jsem ho zradila, když mu bylo 8 let, vzala si ho paní, které nakonec utekl, ač mi tvrdila, že je kdesi na vsi, kde o něm nikdo nevěděl, když jsem se po půl roce vrátila z USA a rodina mi odmítla se o něj starat... Dodnes na něj vzpomínám s velkou lítostí a nemohu si odpustit svou hloupost takhle ho zradit!

Ťapka,

dědictví po mamince. Hodná, velmi chytrá a vděčná psí dáma.

Žila s námi ještě tři roky. Podle maminky, se nerada nechávala stříhat a koupat. Když však viděla jak kartáčuji Adama a zastříhávám mu tlapinky, nechala se nakonec opečovávat také. Byla velitelkou celé mé tehdy zvířecí smečky. Velmi inteligentní, hodná a osobitá psí dáma. Dožila se 13let. Spí na Johance, kde to velmi důvěrně znala ... Nikdy na ní nezapomenu, tak jako mnoho lidí. Protože chodila bez vodítka, poslouchala na povel a s Adamem byli neopakovatelná dvojka.

  MICI, běhala kolem pošty. Nenapadlo mě tehdy, že nikomu nepatří a hledá domov, dokud mi ji sousedovic kluk nedonesl. Teklo jí z očí a nosu, byla prochlazená a hladová. Chodila jsem s ní na veterinu. Skoro se z toho dostala. Byla zvláštní. Uměla si vyskočit na kliku, chytnout kliku oběma tlapkama a otevřít si vahou svého tělíčka... Jednoho dne jsem dveře s klíčem v nich za sebou zavřela, už nebyly z obou stran na kliky, ale z jedné strany  koule. Naštěstí Mici byla doma a slyšela mé zoufalé volání svého jména. Tak dlouho skákala na těžkou kliku, až mi dveře otevřela. Za 14 dní na to, navečer vyběhla ven a už nikdy se nevrátila...Nevím jestli jí někdo ublížil. Jeden z mých sousedů jí na jaře vymáchal ve vodě, aby mu nelezla do zahrady... Byla velmi vděčná přítulná, důvěřivá  a dost možná na to doplatila...

KOTĚ - KOTĚ - kocourek, kterého kdosi vyhodil do zahrady několika domácností. Blížil se sychravý podzim a kocourek si bezstarostně hrál s lístkem, papírkem a byl velmi bázlivý. Přesto asi ve své nevinnosti šťastný...Když jsem ho zahlédla a všimla si jeho levého oka, které bylo celé venku jak velký strup, došlo mi, že jeho život je ohrožen. Tím spíše, že vyběhl za poletujícím lístkem až na silnici...Podařilo se mi ho odchytit. Oko se odoperovalo a kocourek Kotě-Kotě u nás žil. Něco tak milého, něžného, důvěřivého jsem nezažila! Byl to doslova veselý rarášek... Pokaždé, když se na mě podíval tím svým jantarovým okem měla jsem pocit jako by se díval s vděčností a otázkou : jsem hodný? Máš mě ráda? I dnes, kdy píšu tyto řádky pláču nad tou hromádkou malinkatého štěstíčka, které mi tolik důvěřovalo...Všude ho vidím... Bohužel, žil v naší domásnosti rok a půl. Srazilo ho auto z té strany, kde neměl oko.  Vím, kdo to byl. Mladý muž jenž svou "káru" doslova proháněl nočním městem.  Dnes Kotě-Kotě spí pod keříkem a já u něj často sedám se vzpomínkou nad jeho kratičkým, ale neopakovatelným životem.